Dary přírody - Azeret Herbs

Někdy nejsme zamilovaní do člověka.
Jsme zamilovaní do toho, co zoufale potřebujeme, aby ten člověk byl.

A právě hlad po lásce umí být pěkný prevít.

Když jsme dlouho sami.
Když jsme vyrůstali bez dostatku pozornosti.
Když máme pocit, že nás konečně někdo „vidí“.
Když toužíme po blízkosti tak moc, že nechceme přijít ani o její drobky.

Najednou začneme omlouvat věci, které bychom u někoho jiného viděli úplně jasně.

„On to tak nemyslel.“

„Ona má jen těžké období.“

„Uvnitř je vlastně strašně hodný.“

„Až se věci uklidní, bude to jiné.“

A mozek někde vzadu možná křičí:

„Prosím tě, vždyť tohle je hovno.“

Jenže srdce odpovídá:

„Ne. To bude určitě čokoládová zmrzlina.“ 😂

A přesně v tom je ten problém.

Čím větší máme hlad po lásce, tím menší porce nám někdy začne připadat jako hostina.

Jedna hezká zpráva přebije týden nezájmu.

Jedno objetí omluví deset situací, kdy jsme se cítili sami.

Jeden krásný večer nám stačí k tomu, abychom znovu uvěřili vztahu, ve kterém jsme většinu času nešťastní.

Ne proto, že jsme hloupí.

Ale protože touha umí realitu velmi kreativně přemalovat.

A možná dospělost ve vztazích začíná právě ve chvíli, kdy přestaneme hodnotit lásku podle těch několika nádherných okamžiků…

a začneme si všímat toho, jak se vedle toho člověka cítíme většinu času.

V bezpečí?

Respektovaní?

Chtění?

Můžeme být sami sebou?

Nebo většinu vztahu čekáme na další drobek, který nás přesvědčí, že přece jen stojí za to zůstat?

Protože někdy nepotřebujeme ještě víc milovat.

Potřebujeme si konečně přiznat, co před námi celou dobu leží na talíři. 😄

A teď schválně — poznali jste někdy „čokoládovou zmrzlinu“, až když jste z toho vztahu vystoupili?

Nejčastější věta, kterou od lidí slyším?

„Myslela jsem si, že to spolu vůbec nesouvisí.“

Únava.

Nadýmání.

Časté nachlazení.

Špatný spánek.

Bolesti hlavy.

Studené ruce a nohy.

Chuť na sladké.

Na první pohled úplně jiné potíže.

Jenže lidské tělo nefunguje po jednotlivých částech.

Je to jeden propojený celek.

A právě proto se někdy skutečná příčina vůbec neskrývá tam, kde problém cítíme.

To je jeden z důvodů, proč mě tradiční čínská medicína provází už tolik let.

Nezaměřuje se jen na to, co bolí.

Snaží se pochopit, proč se to děje.

🌿 Při diagnostice z jazyka hledám souvislosti mezi tím, co mi ukazuje jazyk, a tím, co mi popisujete o svém každodenním životě.

Často právě tam začíná cesta k lepšímu porozumění vlastnímu tělu.

Více informací o individuální diagnostice najdete zde:

👉 https://www.bylinkybrno.cz/diagnostika-dle-tcm/

💬 A teď mě zajímá něco od vás.

Zažili jste někdy, že se dva zdánlivě nesouvisející problémy nakonec ukázaly jako propojené?

Napište mi do komentářů. Vaše zkušenost může pomoci i někomu dalšímu. 💚

Dřív jsem si myslela, že síla znamená umět jít do konfliktu. Dnes zjišťuju, že někdy je mnohem větší síla do něj vůbec nevstoupit.

Kdo mě zná dlouho, ví, že jsem nikdy nebyla člověk, který by si nechal všechno líbit. 😅

Spíš přesný opak.

Když se mi něco nelíbilo, řešila jsem to okamžitě. Když někdo něco pokazil, chtěla jsem vědět proč. Když někdo překročil moje hranice, většinou se to dozvěděl poměrně rychle a velmi srozumitelně. 😂

A byly doby, kdy moje tělo reagovalo snad ještě dřív než hlava. Adrenalin, třes rukou a okamžitá připravenost jít do boje.

Jednou mě například málem naboural chlap, potom vystoupil z auta a ještě mi šel nadávat. A dostal ode mě facku. 🙈😂

Dnes už bych takovou situaci pravděpodobně řešila úplně jinak.

A právě při rekonstrukci domu si poslední dobou uvědomuju, jak moc jsem se za ty roky změnila.

Protože jestli existuje nějaký opravdu intenzivní kurz práce s emocemi, doporučuji koupit starý dům a začít ho rekonstruovat. 😂

Příležitostí někoho seřvat jsem za poslední týdny dostala požehnaně.

A přesně takhle nějak vypadám na téhle fotce, když si v duchu opakuju:

„Terezo, komunikuj slušně.
Terezo, komunikuj slušně.
Terezo… KOMUNIKUJ SLUŠNĚ.“ 😂

A víte co? Většinou to zvládnu.

Raději napíšu zprávu nebo e-mail. Popíšu, co mi vadí. Vysvětlím proč. Dám druhé straně možnost věc napravit. Snažím se hledat řešení dřív než konflikt.

Ne proto, že bych se dnes neuměla ozvat.

Právě naopak.

Mám pocit, že svoje hranice dnes znám mnohem lépe. A pokud je někdo opakovaně překračuje, dokážu říct DOST možná ještě jasněji než dřív.

Jen už nepotřebuju bojovat pokaždé, když bojovat můžu.

A to je pro mě obrovská změna.

Z pohledu tradiční čínské medicíny pro mě navíc emoce nikdy nejsou něco odděleného od těla. Hněv není automaticky špatný. Má svoji funkci. Umí nás rozhýbat, dodat nám sílu něco změnit a pomoct nám chránit vlastní hranice.

Jenže něco jiného je zdravý hněv – a něco jiného je tělo, které je neustále připravené k boji.

A právě tohle se poslední roky učím měnit.

Moje vlastní cesta nebyla jen o bylinách, jídle, pohybu nebo práci s tělem. Byla také o pochopení, že nemusím být neustále připravená bojovat, abych byla silná.

Dřív moje síla často vypadala jako:

„Tak pojď. Vyřešíme to hned.“

Dnes mnohem častěji vypadá jako:

„Dobře. Tohle není v pořádku. Jak to vyřešíme?“

A když to nejde, teprve potom přijdou jasné hranice.

Možná právě tohle pro mě znamená osobní rozvoj.

Ne že mě už nic nenaštve. To byste mě při téhle rekonstrukci opravdu nesměli vidět. 😂

Ale že mezi tím, co cítím, a tím, co udělám, vznikl prostor.

A v tom prostoru si dnes můžu vybrat.

Celý život jsem se učila být silná.

Teď se možná učím, že síla nemusí být vždycky hlasitá. ❤️

Máte to s věkem podobně? Jdete dnes do konfliktů méně než dřív, nebo jste se naopak až časem naučili konečně ozvat?

Jasně. Udělala bych to ostře, ale tak, aby ti nikdo nemohl oprávněně podsouvat, že tvrdíš, že ho zastřelil konkrétně myslivec — to zatím podle toho zveřejněného textu policie teprve vyšetřuje.

Tak zase jeden „ojedinělý případ“…

Když jsem tu v minulosti psala o medvíďatech na Slovensku, o srnkách a obecně o tom, jak člověk zachází s volně žijícími zvířaty, pokaždé se našla část myslivců, která se do mě pustila.

Že tomu nerozumím.
Že házím všechny do jednoho pytle.
Že „správný myslivec by něco takového nikdy neudělal“.

Tak tady máme další příběh.

Mladý orel mořský, který dostal ve Francii GPS vysílačku a přeletěl Evropu až k nám do Česka. Jeho cesta skončila na poli u Lesonic na Třebíčsku.

Neotrávil se.
Neuhynul vysílením.
Podle soudní pitvy byl zastřelen.

A mně je úplně jedno, jakou nálepku si člověk, který zmáčkl spoušť, dává. Jestli je myslivec, pytlák nebo prostě idiot se zbraní. Někdo namířil na obrovského chráněného dravce a vystřelil.

Tohle není „péče o přírodu“.
Tohle není regulace zvěře.
Tohle není žádná tradice.

Tohle je prostě mrtvý vzácný pták, který mohl ještě desítky let létat nad Evropou.

A možná právě proto mě tolik vytáčí, když se při každé podobné debatě začne víc řešit uražená čest nějaké skupiny než to zvíře, které už nikdo nevrátí.

Policie teď případ vyšetřuje a já opravdu doufám, že zjistí, kdo střílel a proč.

Protože jestli chceme mluvit o ochraně přírody, musíme umět nahlas pojmenovat i tohle. Bez ohledu na to, komu je to nepříjemné.

Co musí mít člověk v hlavě, aby vůbec zvedl zbraň na orla mořského?

Některé bytosti přežijí bouři… a pak se naučí pózovat, jako by jim celý svět patřil. 😄🤍

Když se na Ciri dnes podívám, člověka by vůbec nenapadlo, že na mě kdysi jako malé vyděšené kotě doslova vypadla z motoru auta.

Dnes je z ní modelka.

Rozvalí se přes celou postel, nastaví tlapky, udělá výraz, jako by právě fotila titulní stranu časopisu… a naprosto samozřejmě očekává, že se celý svět přizpůsobí jí. 😄

A možná je to vlastně dobře.

Protože někdy si s sebou neseme těžký začátek tak dlouho, že zapomeneme, že už jsme dávno v bezpečí.

Zvířata mi často připomínají něco, co se učím i já sama.

Minulost vysvětluje, proč jsme opatrní, proč se někdy lekneme, proč něco držíme v těle nebo v sobě.

Ale nemusí rozhodovat o tom, kým budeme navždy.

Ciri nezačala život v peřinách.

Přesto dnes leží přes celou postel, ukazuje růžové tlapky a tváří se, že jí to tu odjakživa patřilo.

A možná právě tak vypadá opravdové uzdravení.

Ne že zapomeneme, co se stalo.

Ale že si jednoho dne dovolíme být v klidu, roztáhnout se do prostoru a přestat čekat, že zase přijde něco zlého.

🤍 Dokázali jste si někdy uvědomit, že už nejste tam, kde jste kdysi byli – a že si konečně můžete dovolit cítit se v bezpečí?

Dnes ráno bylo nádherně.
Východ slunce nad polem, ptáci před ním… a ve mně ještě pořád taková ta dobrá únava a radost z toho, kolik práce jsme na domě zase zvládli.

A přitom mi od rána běží hlavou jedna věc.

Jednu rekonstrukci už mám za sebou. A byla hodně konfliktní. Stála mě spoustu sil, nervů a energie. Když jsme se pustili do téhle, řekla jsem si, že tentokrát to tak nechci. Nechci se s nikým hádat, nechci stát řemeslníkům za zády, nechci každou hodinu kontrolovat, co kdo dělá. Chci lidem věřit, zaplatit jim za dobře odvedenou práci a jít dál.

Jenže se mi znovu potvrzuje něco, co mě opravdu mrzí.

Jakmile člověk trochu poleví, přestane kontrolovat každou maličkost a nechce se hádat, někdo si to velmi rychle vyloží jako slabost.

A když potom nastavíte hranici, začnete se ptát na odpracované hodiny, na škody nebo na věci, které jednoduše nejsou v pořádku, najednou jste ta problémová.

Tentokrát jsem se rozhodla jinak. Do zbytečného konfliktu už vstupovat nebudu. Jednoho elektrikáře už jsme kvůli tomu poslali pryč a s dalšími věcmi se dá komunikovat i bez osobních scén. Některé lidi prostě nemusím potkat, abych si ochránila svoje peníze, svůj dům a svoje hranice.

Ale opravdu by mě zajímalo jedno:

Proč má pořád tolik řemeslníků potřebu zkoušet, co si může dovolit, ve chvíli, kdy před nimi stojí ženská?
A proč slušnost tak často přestanou respektovat ve chvíli, kdy není doprovázená neustálou kontrolou?

Máte to podobně?
Jaké máte zkušenosti vy – hlavně ženy – s řemeslníky, rekonstrukcemi a nastavováním hranic?

Kudlanka nábožná. Uprostřed Brna. ❤️

Dnes jsem na zahradě, kterou pomalu opouštím, našla ještě jedno malé překvapení.

Kudlanku nábožnou.

Ne někde na jižní louce daleko od lidí. Ale prakticky v centru Brna, mezi rostlinami na zahradě, o kterou jsem se tolik let starala.

A možná je to právě jedna z věcí, které mě na přírodě nikdy nepřestanou fascinovat. Člověk má pocit, že město je beton, auta a domy – a přitom stačí nechat někde kousek zeleně trochu žít a začnou se tam objevovat tvorové, které bychom tam vůbec nečekali.

Kudlanka je navíc přesně ten druh hmyzu, kolem kterého člověk jen tak bez povšimnutí neprojde. Vypadá skoro jako něco z jiného světa. 😄

A pro mě je to vlastně docela hezké rozloučení s touhle zahradou. Tolik věcí jsem tady vypěstovala, tolik zvířat tu za ty roky potkala… a těsně před odchodem se mi přijde ukázat ještě ona.

Příroda si zkrátka cestu najde i uprostřed města. 🌿

Potkali jste někdy kudlanku nábožnou ve volné přírodě? A kde?

Listí na podzim nepadá proto, že „umírá“. Strom se ho zbavuje, aby přežil zimu. 🍂🌳

Každý podzim se odehraje něco, co bereme jako samozřejmost.

Listy zežloutnou.
Zčervenají.
A nakonec spadnou.

Vypadá to jako konec.

Jenže pro strom je to především strategie přežití.

List je skvělý nástroj, když je dostatek světla a vody. Přes jeho povrch ale strom zároveň vodu ztrácí. A v zimě, kdy může být voda v půdě zmrzlá a kořeny ji získávají mnohem hůř, by obrovská koruna plná listů představovala problém.

Proto se listnaté stromy na zimu připravují dopředu.

S kratšími dny a změnami teplot se začne rozpadat zelený chlorofyl. Strom přitom ještě před opadem dokáže z listů stáhnout část cenných živin zpět do svých pletiv.

A tehdy se objeví barvy, které byly během léta zelení chlorofylu překryté.

Žlutá.
Oranžová.
A u některých druhů vznikají i nádherné červené odstíny.

Nakonec se u báze řapíku vytvoří oddělovací vrstva.

A list spadne.

Ne proto, že by strom selhal.

Protože strom už ho pro tuto chvíli nepotřebuje.

A na tom mě baví jedna věc.

My se na holý listopadový strom díváme a máme pocit, že z něj skoro nic nezbylo.

Jenže uvnitř je pořád živý.

Má uložené zásoby.
Chrání pupeny pro další rok.
A místo aby přes zimu za každou cenu udržoval letní podobu, na několik měsíců omezí to, co nepotřebuje.

Možná proto je podzim tak zvláštní období.

Příroda nám každý rok ukazuje, že pustit něco nemusí znamenat prohrát.

Někdy je to přesně způsob, jak uchovat sílu pro chvíli, kdy bude znovu čas růst. 🍂🌱

Až příště zvednete ze země barevný list, možná se na něj podíváte trochu jinak.