TK-Vepřeková

✨ 12. DÍL – A PŘITOM SE TO DĚJE…

Relativně se vlastně nic neděje. 😊

Food truck je pořád v servisu.
Čeká na své ošetření, nový kabát a na chvíli, kdy vyrazí na svou cestu.

A já?

Pořád piju kakao. 🤎

A trochu si s ním hraju.

Jednou si ho udělám s mandlovým mlékem,
podruhé jen s vodou,
jindy přidám koření…
a někdy si ho dám jen tak.

Pozoruju jeho chuť.
Jeho vůni.
A vlastně i to, co se děje ve mně.

A mezitím sleduju, co spustil můj první kakaový rituál.

Začali se ozývat lidé, kteří na něm byli.
Chtějí si od nás koupit kakao, aby si tenhle „božský nápoj“ mohli připravovat i doma. ☕️🤎

A pak se začali ozývat i ti, kteří na rituálu vůbec nebyli.

„Bude ještě nějaký?“
„Ráda bych přišla.“
„Kdy bude další?“

A já mám z toho neskutečnou radost. 🥰

Nejen z toho, že se kakao začíná dostávat k dalším lidem.

Ale hlavně z toho, co vytváří.

Jedno společné zastavení nad šálkem kakaa v některých probudilo touhu zastavovat se častěji.

Být spolu.
Potkávat se.
Mluvit.
Naslouchat.
A někdy jen tak… být.

A tak si říkám, že možná právě tohle je ta nejkrásnější část celé cesty.

Food truck ještě nevyjel. 🚐
Ještě pořád se všechno připravuje.

Ale kakao už vyrazilo. 🤎

Propojuje.
Zastavuje.
Otevírá srdce.

A já s úžasem pozoruju, co všechno může vzniknout z jednoho malého nápadu…

A mám pocit, že tohle je teprve začátek. ✨

✨ 11. DÍL – KAKAO UŽ VYRAZILO

Food truck ještě nevyjel. 🚐
Ještě pořád odpočívá v dílně a čeká na svou novou podobu.

Ale dnes se něco důležitého stalo.

Proběhl můj první oficiální kakaový rituál. 🤎

A bylo to krásné.

Sešlo se nás víc, než jsem čekala, a najednou jsem viděla, že to, o čem jsem zatím hlavně snila, se opravdu děje.

Lidé přišli.
Zastavili se.
Ochutnali kakao.
Byli spolu.
A na chvíli jen byli.

A já jsem si znovu uvědomila, proč mě to celé tak přitahuje.

Protože kakao podle mě není jen nápoj.

Je to příležitost zastavit se, zpomalit, propojit se… a možná se na chvíli přiblížit sami k sobě. ❤️

Food truck ještě stojí v dílně.

Ale kakao už vyrazilo na svou cestu.

A možná už teď dělá přesně to, proč jsem ho chtěla sdílet.

Propojuje.
Zastavuje.
Otevírá srdce.

A já jsem za dnešek opravdu vděčná. 🤎

Protože některé sny nemusí čekat, až bude všechno hotové.

Začnou se dít už cestou.

A tahle cesta za kakaem pokračuje… 🍫🚐✨

✨ 10. DÍL – SEN DOSTÁVÁ TVAR ✨

Pořád piju kakao. ☕️🤎
A pořád se něco děje.

Něco vzniká.
Něco se tvoří.
Něco se mění.

A já tomu naslouchám.

Auto už je sice ve vlastnictví mého manžela,
ale zatím ještě odpočívá v dílně. 😉
Potřebuje trochu péče a ošetření, než vyrazí na svou novou cestu. 🚐

A mezitím už řešíme i to, jak vlastně bude vypadat.

Jakou bude mít barvu?
Jakou barevnou kombinaci zvolíme?
Co na něm bude?
A hlavně… jaký název budeme používat?

Dějí se ale i ty méně romantické věci. 😁

Přicházejí oficiální kroky, zařizování, papírování a všechno, co je potřeba, když se člověk rozhodne začít podnikat.

A spolu s tím přicházejí i myšlenky…

„Jsem vůbec normální?“
„Vždyť jsem nikdy nepodnikala.“
„Co když to nezvládnu?“
„Co když je to celé bláznivý nápad?“

Ano. I tyhle myšlenky přicházejí.
A někdy s nimi přijde i trochu obavy nebo strachu.

Jenže když se v těchto myšlenkách na chvíli zastavím,
necítím se v nich dobře.

Neživí mě.
Nenabíjejí mě.
Neotvírají mě.

A tak se znovu vracím k tomu, co už znám.

Naslouchám své moudrosti.

A ta mě vede jinam.

Tam, kde cítím život.
Tam, kde se něco ve mně rozsvítí.
Tam, kde mě to oživuje a nabíjí. ❤️

Je fascinující pozorovat,
jak se něco, co bylo ještě nedávno jen snem,
pomalu stává skutečností.

Někdy se sama přistihnu, že si říkám:

„Opravdu se tohle děje?“ 🤩

Pořád přesně nevím, kam nás tahle cesta zavede.

Ale baví mě ji sledovat.
Baví mě naslouchat.
Baví mě tvořit.
Baví mě snít.

A možná právě o tom moje Cesta za kakaem celou dobu je.

Nechat věci vznikat.
Naslouchat.
Dovolit si cítit.
A udělat další krok.

Protože sen už není jen snem.

Pomalu dostává tvar, barvu… a brzy možná i jméno. 🤎🚐

A já jsem zvědavá, kam nás zavede dál…

✨pokračování příště….

✨ 9. DÍL – Když se začnou dít zázraky ✨

Tenhle díl vlastně vůbec nebyl v plánu.

Ale děje se. ❤️

Připravuju kakaový rituál u nás v obci, kde bydlím, a chtěla jsem k němu pořídit svíčku, která bude mít tu správnou atmosféru.

A tak jsme se s manželem vydali na festival Zdraví a duše. 🕯️

Pro svíčku.

Jen pro svíčku. 😊

A s kým jsme se tam nepotkali?

S původním majitelem food trucku! 🚐

Takže místo obyčejného nákupu svíčky jsme najednou stáli uprostřed festivalu a domlouvali podrobnosti koupě a prodeje.

A tím to nekončilo.

Potkali jsme tam také prodejce kakaa, se kterým bychom moc rádi spolupracovali. 🤎

Najednou do sebe všechno začalo zapadat.

Svíčka na kakaový rituál.
Food truck.
Kakao.
Člověk, se kterým chceme spolupracovat.

Náhoda?

Možná. 😊

Já tomu ale říkám naslouchání a důvěra v to, co přichází.

A tak jsme si z festivalu neodnesli jen svíčku. 🕯️

Odnesli jsme si také další kousek skládačky.

A hlavně potvrzení, že…

zázraky se opravdu dějí. ❤️

A ten můj sen?

Ten už začíná dostávat skutečné obrysy. 🚐🤎✨

A já jsem zvědavá, kam nás tahle cesta zavede dál…

Přijďte zpomalit, nadechnout se a chvíli být jen sami se sebou. ✨

✨ 8. DÍL – SEN NA KOLEČKÁCH 🚐

Pořád sním a pořád piju kakao. 🤎

A najednou se objeví příležitost koupit FOOD TRUCK. 🚐

Ještě ho nemáme fyzicky, zatím jsme si jen plácli. 🤝

Ale najednou už to není jen sen.

Je to něco, co začíná dostávat konkrétní obrysy.

A když se dnes ohlédnu, dochází mi jedna věc.

Já jsem si tu cestu vlastně nenaplánovala.

Jen jsem začala naslouchat.

Jednomu doušku.
Jednomu nápadu.
Jednomu vnitřnímu „ano“.
Dalšímu kroku.

Dovolila jsem si následovat myšlenky, které mě oživují.

Dovolila jsem si opustit to staré, naučené.

A s klidem v sobě jsem si dovolila vstoupit do neznáma.

A je to hodně vzrušující! 🤩

A přesně v tom vidím obrovskou podobnost s transformativním koučinkem.

Někdy nepotřebujeme vědět, kam přesně jdeme.

Potřebujeme jen rozpustit to, co nám brání slyšet sami sebe a udělat ten první krok.

A pak se mohou objevit věci, které bychom si předtím vůbec nedovolili představit.

I bláznivé sny se mohou začít stávat skutečností.

Možná právě proto se moje cesta za kakaem tak přirozeně propojuje s mojí cestou transformativním koučinkem.

Protože obojí pro mě znamená:

zastavit se, otevřít se, naslouchat…
a dovolit si vykročit. ❤️

A cesta?

Ta ještě zdaleka nekončí…

Pokračování někdy příště. 🚐✨

✨ 7. DÍL – Cesta za kakaem

Čas běžel.
Pořídila jsem si napěňovač mléka. ☕️
Zkoušela. Ochutnávala. Vymýšlela.
A hlavně… snila. 🤎
A pak přišel další nápad.

Co kdybych udělala malý kakaový rituál pro kamarádky?

A tak jsem ho připravila. ☕️☕️☕️

Najednou už kakao nebylo jen něco, co jsem si doma připravovala pro sebe.

Zase mě to nakoplo a já jsem si uvědomila, že chci tuhle energii předávat dál.

Začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo sdílet kakao s dalšími lidmi.

Jak vytvořit chvíli, kdy se člověk zastaví.
Odloží na chvíli všechno, co musí.
A jen je.

A moje kamarádky byly první, které tenhle můj malý sen ochutnaly. 🥰

Bylo to úplně obyčejné.
Pár hrnečků, trochu kakaa, vůně, kratičká meditace, chvilka ztišení a přiblížení k sobě…

Pro mě to však znamenalo hodně.

Protože některé sny nezačnou velkým rozhodnutím.

Začnou malým pokusem.
Jedním hrnečkem.
Jedním „co kdyby…?“

A pak jsme udělali další velký krok. 🚐🤎

Pokračování příště…

🚐 6. DÍL – Stánek, který chyběl

Pak jsme byli na filmovém festivalu. 🎬

Všude kolem stánky, jídlo, pití, vůně, filmy, potkávání se, lidé…

A najednou jsme si všimli, že nám tam něco chybí.

Hádejte co? 😉

No jasně… ❤️
Kakao. 🤎

Po cestě domů, plni zážitků, jsem v sobě uslyšela:

„Bavilo by mě jezdit s kakaem.“

A z jedné malé myšlenky začal vznikat nápad.

Co kdybychom měli stánek, kde by se podávalo právě ono?

Horké kakao.
Vůně.
Klid.
Možná hudba.
A hlavně místo, kde se lidé na chvíli zastaví.

Tehdy to byla jen myšlenka.

Ještě jsme netušili, že právě tam začíná další část naší Cesty za kakaem. 🤎

A někdy si stačí všimnout ……..✨

✨Cesta za kakaem – 5. díl

LETNÍ ŠKOLA NASLOUCHÁNÍ

Čas plynul.

Kakao už bylo pevnou součástí mých dnů.
Djembe zůstávalo mojí radostí.
S manželem jsme začali jezdit na kole.

A moje kakaovna?

Ta pořád žila někde uvnitř mě.
Ještě neměla jasnou podobu.
Ale já už jsem ji nepřestávala cítit.

A pak jsem se přihlásila do Letní školy naslouchání.

Možná to zní jako další věc, která s kakaem vůbec nesouvisí.

Jenže dnes už vím, že souvisela.
A možná víc, než jsem tehdy tušila.

Začala jsem ještě víc naslouchat.

Sama sobě.
Svým pocitům.
Svým nápadům.
Tomu, co mě přitahuje.
Tomu, co mi dává smysl.
Tomu, co mě oživuje.

A začala jsem si všímat, že když přestaneme pořád hledat odpovědi venku, odpovědi se začnou objevovat uvnitř.

Nemusela jsem vědět, jak bude moje kakaovna vypadat.
Nemusela jsem mít podnikatelský plán.
Nemusela jsem vědět, kam mě to celé zavede.

Stačilo naslouchat a udělat další krok.

A pak přišel další nápad😉.

Tentokrát mě začalo přitahovat ukulele. 🎶

Ano… další nástroj. 😄

A já ho samozřejmě začala zkoušet.

Dnes se tomu trochu směju.

Kakao.
Djembe.
Kola.
Naslouchání.
Ukulele…

Na první pohled možná úplně nesourodé věci.

Ale moje cesta už dávno nebyla o jednotlivých věcech.

Byla o tom, že jsem začala víc poslouchat sama sebe.

A právě tehdy jsem začala chápat, že některé sny nepotřebují okamžitě vysvětlit.

Potřebují prostor.

A někdy stačí udělat jeden malý krok…

a další se objeví sám.

❤️

A moje cesta za kakaem pokračovala dál…

Pokračování příště…