Léčivé pírko

Odejít můžu i od dobrého partnera. Zůstat můžu i bez velké lásky. Ta důležitější otázka zní jinak: Mohu v tomto vztahu být sám sebou, nebo se v něm postupně ztrácím?Článek psycholožky Nely G. Wurmové: https://psychologie.cz/jit-za-laskou/

Když přemýšlím a rovnou své myšlenky sdílím, nemohu si vůbec všímat vlastních pocitů (protože myšlení a všímání si se navzájem vylučují). Nemohu je tudíž ani do komunikace zahrnout. Pocity přitom samozřejmě mám, ale nevím o nich. Projevují se jen nepřímo – tónem hlasu, mimikou, gesty. Pokud chci být v kontaktu se svými emocemi, vždycky to znamená v rozhovoru zpomalit...

Výborný rozhovor o partnerské komunikaci. Jan Benda, Radikálně upřímné vztahy: https://psychologie.cz/radikalne-uprimne-vztahy/

Snaha být dobrým člověkem má jeden zvláštní háček.

Čím usilovněji se snažíme být pouze hodní, rozumní, velkorysí a laskaví, tím méně místa zbývá pro všechno, co se do tohoto obrazu nevejde.

Vztek. Závist. Potřeba mít navrch. Touha po uznání. Agrese. Sobectví. Někdy i obyčejná chuť nebýt pořád tím rozumným člověkem.

Jung právě tady upozorňuje na paradox stínu. To, co o sobě nechceme vědět, nezmizí jen proto, že to odmítneme. Může se přesunout do nevědomí a začít si hledat jiné cesty.

Pak nás překvapí vlastní reakce.

Proč mě ten člověk tak strašně vytáčí? Proč potřebuji mít vždycky pravdu? Proč mě tak těší, když se někomu něco nepovede? Proč jsem navenek klidný a uvnitř mám chuť všechno rozbít?

A někdy také: proč mě tolik pohoršují právě vlastnosti, které u sebe nechci vidět?

Práce se stínem podle mě není cesta k tomu, abychom se stali lepšími lidmi. Spíš k tomu, abychom o sobě měli o něco méně iluzí.

Neznamená to dát každému svému impulzu volný průchod. Znamená to dokázat si přiznat: ano, i tohle je někde ve mně.

Paradoxně právě tím může část jeho síly zeslábnout.

Nemusím být dokonale laskavý, abych mohl být laskavým člověkem. Nemusím být bez závisti, vzteku nebo potřeby uznání. Potřebuji jen vědět, že tam jsou.

To, co o sobě nechceme vidět, nezmizí. Jen ztrácíme možnost rozhodovat o tom, co s tím uděláme.

Nebojujeme proti emocím. Emoce jsou přirozené. Nesnažíme se je potlačit. Hledáme cesty, jak je dostat ven tak, aby to nikomu neškodilo. Tím začíná proces emočního zrání. Tím začíná i terapie, pokud se emoční vývoj někde zasekl.

Vůbec vás asi nemusí trápit, že nemáte žádný „životní plán“. Váš problém může být v tom, že jste uvěřili, že by vás to trápit mělo: https://psychologie.cz/lepsi-otazka/

🔗https://reportermagazin.cz/110379/
Co se děje s myslí, pokud se dítě dlouhodobě nachází v prostředí fyzického, psychického či sexuálního násilí? Podle psychologa Martina Galbavého se jeho mysl začne nevědomě štěpit. Pokud se jednotlivé časti nepodaří integrovat, může dojít ke vzniku takzvané disociativní poruchy identity, se kterou pak lidé mohou žít roky, aniž by o ní věděli.

Celý rozhovor najdete na webu magazínu Reportér.

Typ „přirozený génius“ považuje za úspěch jen situaci, kdy uspěje napoprvé. Jinak je to selhání. Když něco vyžaduje tvrdou práci, je to pro něj potvrzení, že tohle není jeho cesta: https://psychologie.cz/pocit-ze-na-to-nemam/